Autor: Ulrich Neuhausen
Zdroj: © Ethos č. 2/2007 | ethos.cz
Datum napsání:
15.05.2007
Animismus
Existují tisíce náboženství, ale jen jedno evangelium. Náboženství vymysleli lidé, ale evangelium je zjevením Boží myšlenky. Náboženství vytvořili lidé, evangelium je dar od Boha. Náboženství je myšlení lidí, evangelium je to, co nám sděluje Bůh. Náboženství obecně je historií hříšného člověka, který chce pro svátého Boha něco udělat. Evangelium však říká, co svátý Bůh udělal pro nás. Náboženství je hledání Boha, evangelium je dobrou zprávou, že Ježíš hledá člověka. Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co se ztratilo.
Animismus, tento pojem pochází z latinského anima, duše. Animismus předpokládá, že duši má nejen člověk, ale také věci jsou „oduševněné“. V souvislosti s představami o „evoluci“ náboženství se animismus dlouho považoval za primitivnější předstupeň náboženství s písemnou tradicí, tedy náboženství postavených na nějaké knize. To však neodpovídá náboženstvím přírodních národů a je to v rozporu s historickými poznatky.
Jedním ze znaků náboženství primitivních národů je totiž společná víra v duši ve věcech i v živých bytostech. Tato duše není cit nebo centrum vůle člověka, ale samostatná duchovní podstata, která se za určitých okolností může oddělit od svého nositele; člověk může svou duši ztratit. Když se pohybuje příliš rychle, má duše problém, aby mu stačila, a člověk se musí na chvilku zastavit, aby ho duše mohla dohonit. Ztráta duše jde ruku v ruce se slabostí, nemocí, depresí, nebo u věcí se ztrátou účinnosti, například u potravin nebo nástrojů. Když se sekera ztupí, může za tím vězet ztráta duše sekery. Když člověk onemocní, pak možná v jeho těle chybí duše.
Duše neumírá. Proto jsou zemřelí lidé v podobě svých duší stále „přítomní“, přinejmenším u nekočujících kultur. Pohřbívání a uctívání předků je tedy důležité, protože oni mohou společnosti pomáhat nebo ji také trestat a škodit jí.
K předkům přistupuje i celá galerie duchů a démonů, dobrých a zlých bytostí, které je možné oběťmi, vůní či zápachem nebo rituály přilákat nebo zahnat. Tento „svět duchů“ vysvětluje mnoho jevů, které se v moderní společnosti dávají do souvislosti s vědeckými poznatky. Nemoc, neúroda, hladomor, neštěstí a další životní svízele se v přírodních náboženstvích spojují se světem duchů. Když dojde k neštěstí, určitě s tím mají něco společného duchové! Kdo je rozhněval? Kdo porušil zákony, a tím popudil předky proti našemu společenství?
Jednomu pokrokovému rolníkovi v africké vesnici ostatní obyvatelé stále ničili pole, protože se obávali, že jeho úspěch může vyvolat závist duchů a přivolat neštěstí na celou vesnici.
Pro mnoho primitivních náboženství je společná víra v mystikou moc. Tato moc se odborně označuje mana. Je to životní síla, zdraví, chytrost, fyzická síla, odolnost proti nemocem atd. Je obsažena ve věcech i bytostech a je možné ji odtud odebírat: když člověk jí, přejímá z potravy manu. Manu obsahuje lék, ale také nástroje, pokud dobře fungují. Obřady, spojení s předky nebo dodržování pravidel a různých tabu dodávají manu nebo chrání před její ztrátou.
Západní člověk vždycky žasne nad „krmením“ bohů a obrazů. Před obraz některého předka nebo ducha se postaví ovoce, coca-cola, gumový medvídek, chleba nebo podobně a druhý den to tam stojí přesně tak, jak to tam dotyčný položil. Co z toho duch nebo předek snědl? Vzal si pouze manu. Jestliže teď někdo vezme misku rýže, která byla předtím předložena předkům, může ji sníst, ale nic z toho pro své zdraví nezíská - rýže už nemá svou manu.
..Bůh“ je v přírodních náboženstvích součástí světa. Bohové nežijí někde daleko ve svých světech, patří k našemu světu. Podřizují se dokonce daným pravidlům. Určité oběti, obřady nebo průpovědi nutí duchy k tomu, aby plnili vůli šamana nebo zaříkávače duchů. „Transcendentní“ svět je součástí našeho pozemského světa. Neexistuje „nebe“ ani „peklo“. Cílem života je vstup do světa duchů. Tento cíl není "polepšení se", ale podobný boj o existenci jako už během fyzického života. Zabezpečení ze strany dosud žijících potomků je přitom důležitý předpoklad, aby duch nehladověl. Proto rodina hraje tak velkou roli. Jestliže některý člen společenství naruší tyto náboženské souvislosti a stane se například křesťanem, přináší to s sebou značné problémy. Kdo bude krmit jeho předky? Nebudou se mstít, když porušil normy svého společenství? Jestliže pak dojde k nějakému neštěstí, dává se to do souvislosti s jeho „obrácením“ a dotyčný může očekávat tvrdý postih.
Život ve stínu duchů se vyznačuje především strachem: kdo udělá nebo řekne něco špatně, kdo nemá správnou vůni kadidla nebo na něco zapomene, musí se obávat duchů. Kdo neví, jak dobré duchy přilákat a zlé zahnat, onemocní nebo ho potká neštěstí. Duchové nejsou někým, s kým se dá dohodnout, ale je to moc, která může život udržet nebo ohrozit. Modlitba není rozhovor, příležitost k tomu, abych se mohl vyjádřit, ale obřadná formule, která se používá k manipulaci s duchy. Ve všech náboženstvích se projevují určité formy těchto přírodních náboženství. V muslimském prostředí je to „lidový islám“, v křesťanství existuje především pověrami se vyznačující „lidový katolicismus“, v buddhismu je to nejnápadnější na „diamantové cestě“, v hinduismu tantrická větev.
Animismus se nezaměřuje směrem do věčnosti, ale na to, jak přežít v tomto životě. Je to určitá forma boje o zachování života. Nejde o setkání či vztah s bohy, ale o to, jak jich využívat ve svůj prospěch. U nás se projevuje řadou známých pověr: vyhýbat se třináctce, strach z černé kočky, nešlápnout na kanál, při podávání rukou nedávat ruce křížem atd. To jsou vlastně metody, jak předcházet neštěstí. To, že i v tak osvícených zemích, jako je střední Evropa, fotbaloví trenéři zahrabávají do trávníku korunu pro štěstí a v týmech se věří na talismany, ukazuje, že víra v přírodní náboženství nesouvisí tolik s nedostatkem vzdělanosti, ale s přáním zmanipulovat duchovní svět ve svůj prospěch.
Animismus: Je víra, že duše existuje nezávisle na člověku. Každý člověk má své druhé, duchovní já. Jestliže někoho opustí, člověk onemocní, stává se slabým a může umřít.
Anima = „duše“ nebo „dech“.
Duchové: Velkou roli hrají např. duchové zemřelých nebo zlí duchové. Je třeba je uchlácholit nebo pomocí příslušných obřadů zahnat.
Šamani: udržují kontakt se světem duchů.
Mana: znamená „životní síla“. Je ve věcech i živých bytostech a je možné ji využívat, nebo také ztratit. Amulety, rituály, kontakt s předky nebo zachovávání tabu jsou způsoby jak si zprostředkovat manu.
Tabu: Jedná se o lidi nebo předměty, kteří jsou považováni za svaté nebo zakázané a kterých není dovoleno se dotýkat.
Totemy: Zvířata, stromy, rostliny, předměty nebo přírodní jevy, které mají mystický význam. Umožňují spojení s duchy.
Představa o bohu: Duchové a bohové jsou součástí světa lidí. I když jsou člověku velmi blízko, nejsou tady proto, abychom s nimi nějak komunikovali. Spíš je třeba je podněcovat, chlácholit nebo odhánět. Blesk, hrom, síla, předkové a řada jiných objektů nebo jevů mohou být duchovními bytostmi nebo bohy, které člověku chtějí ubližovat nebo pomáhat. Náboženstvím se lidé snaží si tyto bytosti příznivě naklonit přes nekončící strach z jejich moci.
Existují tisíce náboženství, ale jen jedno evangelium. Náboženství vymysleli lidé, ale evangelium je zjevením Boží myšlenky. Náboženství vytvořili lidé, evangelium je dar od Boha. Náboženství je myšlení lidí, evangelium je to, co nám sděluje Bůh. Náboženství obecně je historií hříšného člověka, který chce pro svátého Boha něco udělat. Evangelium však říká, co svátý Bůh udělal pro nás. Náboženství je hledání Boha, evangelium je dobrou zprávou, že Ježíš hledá člověka. Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co se ztratilo.
Animismus, tento pojem pochází z latinského anima, duše. Animismus předpokládá, že duši má nejen člověk, ale také věci jsou „oduševněné“. V souvislosti s představami o „evoluci“ náboženství se animismus dlouho považoval za primitivnější předstupeň náboženství s písemnou tradicí, tedy náboženství postavených na nějaké knize. To však neodpovídá náboženstvím přírodních národů a je to v rozporu s historickými poznatky.
Jedním ze znaků náboženství primitivních národů je totiž společná víra v duši ve věcech i v živých bytostech. Tato duše není cit nebo centrum vůle člověka, ale samostatná duchovní podstata, která se za určitých okolností může oddělit od svého nositele; člověk může svou duši ztratit. Když se pohybuje příliš rychle, má duše problém, aby mu stačila, a člověk se musí na chvilku zastavit, aby ho duše mohla dohonit. Ztráta duše jde ruku v ruce se slabostí, nemocí, depresí, nebo u věcí se ztrátou účinnosti, například u potravin nebo nástrojů. Když se sekera ztupí, může za tím vězet ztráta duše sekery. Když člověk onemocní, pak možná v jeho těle chybí duše.
Duše neumírá. Proto jsou zemřelí lidé v podobě svých duší stále „přítomní“, přinejmenším u nekočujících kultur. Pohřbívání a uctívání předků je tedy důležité, protože oni mohou společnosti pomáhat nebo ji také trestat a škodit jí.
K předkům přistupuje i celá galerie duchů a démonů, dobrých a zlých bytostí, které je možné oběťmi, vůní či zápachem nebo rituály přilákat nebo zahnat. Tento „svět duchů“ vysvětluje mnoho jevů, které se v moderní společnosti dávají do souvislosti s vědeckými poznatky. Nemoc, neúroda, hladomor, neštěstí a další životní svízele se v přírodních náboženstvích spojují se světem duchů. Když dojde k neštěstí, určitě s tím mají něco společného duchové! Kdo je rozhněval? Kdo porušil zákony, a tím popudil předky proti našemu společenství?
Jednomu pokrokovému rolníkovi v africké vesnici ostatní obyvatelé stále ničili pole, protože se obávali, že jeho úspěch může vyvolat závist duchů a přivolat neštěstí na celou vesnici.
Pro mnoho primitivních náboženství je společná víra v mystikou moc. Tato moc se odborně označuje mana. Je to životní síla, zdraví, chytrost, fyzická síla, odolnost proti nemocem atd. Je obsažena ve věcech i bytostech a je možné ji odtud odebírat: když člověk jí, přejímá z potravy manu. Manu obsahuje lék, ale také nástroje, pokud dobře fungují. Obřady, spojení s předky nebo dodržování pravidel a různých tabu dodávají manu nebo chrání před její ztrátou.
Západní člověk vždycky žasne nad „krmením“ bohů a obrazů. Před obraz některého předka nebo ducha se postaví ovoce, coca-cola, gumový medvídek, chleba nebo podobně a druhý den to tam stojí přesně tak, jak to tam dotyčný položil. Co z toho duch nebo předek snědl? Vzal si pouze manu. Jestliže teď někdo vezme misku rýže, která byla předtím předložena předkům, může ji sníst, ale nic z toho pro své zdraví nezíská - rýže už nemá svou manu.
..Bůh“ je v přírodních náboženstvích součástí světa. Bohové nežijí někde daleko ve svých světech, patří k našemu světu. Podřizují se dokonce daným pravidlům. Určité oběti, obřady nebo průpovědi nutí duchy k tomu, aby plnili vůli šamana nebo zaříkávače duchů. „Transcendentní“ svět je součástí našeho pozemského světa. Neexistuje „nebe“ ani „peklo“. Cílem života je vstup do světa duchů. Tento cíl není "polepšení se", ale podobný boj o existenci jako už během fyzického života. Zabezpečení ze strany dosud žijících potomků je přitom důležitý předpoklad, aby duch nehladověl. Proto rodina hraje tak velkou roli. Jestliže některý člen společenství naruší tyto náboženské souvislosti a stane se například křesťanem, přináší to s sebou značné problémy. Kdo bude krmit jeho předky? Nebudou se mstít, když porušil normy svého společenství? Jestliže pak dojde k nějakému neštěstí, dává se to do souvislosti s jeho „obrácením“ a dotyčný může očekávat tvrdý postih.
Život ve stínu duchů se vyznačuje především strachem: kdo udělá nebo řekne něco špatně, kdo nemá správnou vůni kadidla nebo na něco zapomene, musí se obávat duchů. Kdo neví, jak dobré duchy přilákat a zlé zahnat, onemocní nebo ho potká neštěstí. Duchové nejsou někým, s kým se dá dohodnout, ale je to moc, která může život udržet nebo ohrozit. Modlitba není rozhovor, příležitost k tomu, abych se mohl vyjádřit, ale obřadná formule, která se používá k manipulaci s duchy. Ve všech náboženstvích se projevují určité formy těchto přírodních náboženství. V muslimském prostředí je to „lidový islám“, v křesťanství existuje především pověrami se vyznačující „lidový katolicismus“, v buddhismu je to nejnápadnější na „diamantové cestě“, v hinduismu tantrická větev.
Animismus se nezaměřuje směrem do věčnosti, ale na to, jak přežít v tomto životě. Je to určitá forma boje o zachování života. Nejde o setkání či vztah s bohy, ale o to, jak jich využívat ve svůj prospěch. U nás se projevuje řadou známých pověr: vyhýbat se třináctce, strach z černé kočky, nešlápnout na kanál, při podávání rukou nedávat ruce křížem atd. To jsou vlastně metody, jak předcházet neštěstí. To, že i v tak osvícených zemích, jako je střední Evropa, fotbaloví trenéři zahrabávají do trávníku korunu pro štěstí a v týmech se věří na talismany, ukazuje, že víra v přírodní náboženství nesouvisí tolik s nedostatkem vzdělanosti, ale s přáním zmanipulovat duchovní svět ve svůj prospěch.
Animismus: Je víra, že duše existuje nezávisle na člověku. Každý člověk má své druhé, duchovní já. Jestliže někoho opustí, člověk onemocní, stává se slabým a může umřít.
Anima = „duše“ nebo „dech“.
Duchové: Velkou roli hrají např. duchové zemřelých nebo zlí duchové. Je třeba je uchlácholit nebo pomocí příslušných obřadů zahnat.
Šamani: udržují kontakt se světem duchů.
Mana: znamená „životní síla“. Je ve věcech i živých bytostech a je možné ji využívat, nebo také ztratit. Amulety, rituály, kontakt s předky nebo zachovávání tabu jsou způsoby jak si zprostředkovat manu.
Tabu: Jedná se o lidi nebo předměty, kteří jsou považováni za svaté nebo zakázané a kterých není dovoleno se dotýkat.
Totemy: Zvířata, stromy, rostliny, předměty nebo přírodní jevy, které mají mystický význam. Umožňují spojení s duchy.
Představa o bohu: Duchové a bohové jsou součástí světa lidí. I když jsou člověku velmi blízko, nejsou tady proto, abychom s nimi nějak komunikovali. Spíš je třeba je podněcovat, chlácholit nebo odhánět. Blesk, hrom, síla, předkové a řada jiných objektů nebo jevů mohou být duchovními bytostmi nebo bohy, které člověku chtějí ubližovat nebo pomáhat. Náboženstvím se lidé snaží si tyto bytosti příznivě naklonit přes nekončící strach z jejich moci.
